pondělí 3. listopadu 2014

Clemens Reinecke je v místě MAKEMAKE

22/10/2014 MAKEMAKE
EVENT

na novou výstavu v MAKEMAKE jsme se těšily od chvíle, co nám o ní Anita řekla během rozhovoru v rádiu.
verni v MAKEMAKE jsou vždycky překvapení. máme rády minimálnost výlohy, absurditu prostředí okolo, prostor Alfy a stálý návštěvníky.

Clemens Reinecke je drážďanský umělec [see TADY a TADY], jehož tvorba mi přijde taky dost ovlivněná internetovým prostředím, netkýčem a cítím z toho i trošku whitetrash podtón. zajímavý je, že ale mimo jiné používá i tradiční techniky. (tenhle směr totiž často předurčuje k holý grafice)
ačkoliv výstava proběhla trochu jako přenos přes bluetooth, protože se autor nemohl fyzicky zúčastnit, překvapilo mě, jak se instalace dokonale hodila do celkového konceptu galerie. MAKEMAKE si tak trochu obléklo estetiku okolních výloh - modnipeklo a paní I'm richová. genius loci osumdesátkový pasáže. Clemens nám poslal nefalšovaný denimový nebe, kde hraje džínovej kluk na repeat. Anita se v rozhovoru zmínila, že si občas okolní prodavači stěžují, jak jim MAKEMAKE odhání zákazníky. baví mě představa, jak si teď možná ze svých obchůdku zálibně prohlíží notující hromádku džínsů a my se jim smějeme.

I'M RICH BITCH.


od autora jsme dostali dopis, čímž se tahle vernisáž stala paradoxně mnohem osobnější, než ty, kde může být autor přítomný, ale nedotknutelný.




tahle výstava byla taky trochu o tom, co to znamená vést maličkou galerii a vést ji s ♥. "na pivo už nezbylo", ale švanda je naproti. navíc jsme místo piva dostali performance Andreie Shulhy. kartonový anti-hero teroristicky útočil modýlkem letadla. kolemdokola.

je super, jak tě může taková výloha s džínama a skicama dostat. sedly jsme si na zem a seděly, protože už byla tma a trochu zima a měly jsme pivo v kelímku. dobrovolní homeless v pasáži.




- uv

NO FRIENDS_Kryštof Ambrůz

30/10/2014 Umakart
EVENT

3D květinářství

chtěla jsem napsat něco klidnýho. vernisáž v umakartu, video - klidný, hezký. než v úvodním slově zaznělo: "post-internet". došlo mi, že umakart je vlastně post-galerie a instalace plusmínus jednoho objektu post-výstava. pak to začalo být absurdní.
post-něco je vlastně hodně zvláštní label. zaprvé, je samo o sobě podivný definovat přítomnost tím, že je po minulosti. zadruhé jsem si všimla, že třeba právě v případě internetartu, který teď ovládá virtuální uměleckou scénu a monopolí na tumblru, je jednou z jeho hlavních charakteristik to, že vychází z počátků. je to taková zvláštní zacyklenost. být sám za sebou - post jako dívat se sám sobě na záda, ale ve vyšším levelu sebereflexe. asi Hegelova spirála, neboco. je to zvláštní estetika nejranější grafiky a na člověka dýchne Windows 95 a barvičky a fonty jak z Miami Beach. i když nevím přesně proč, vím úplně přesně, že mě to hodně baví. spirála.
zacyklenost je navíc hmatatelná i ve vystavovaném videu. smyčka cut.
a ačkoliv bylo v infu napsaný, že výstava není manifestační, ty různý obsahový přesahy jsou taky hodně zábavný. vrituální příroda je paradox per se. internet gardening je docela vtipná připomínka toho, že i v post-moderně jsme zahrádkáři (hahah).
jediný co mě trochu děsí je taková vize, že se z dnešní recese stane zítřejší skutečnost.

nakóduj mi kytku.




- uv

pondělí 13. října 2014

STARÉ SVĚTLO V ODDĚLENÍ GALAXIÍ_Pavla Sceranková

27/9/2014 Fait Gallery MEM
Kurátor: Jan Zálešák
EVENT

Pavla Sceránková je pro mě vesmírná. Exploze, pohyb, srážka, takový to šmatavý vono v jejích pracích miluju. Šmatací v pohybu, nedotknutelný, ale stejně to můžeš ovlivnit. Oddělení galaxií a mainkejch planetek, který se jakoby náhodou střetnou nebo rozprsknou, a ty to dokážeš zastavit v ten přesnej moment a celý to zpozorovat a uchovat.
Přesně takový to bylo i ve Faitu, malej kinetickej svět 2,5 metru nad našima hlavama, vznášející se jak Laputa od Mijazakiho. Šťouchneš, pootočíš, strčíš a najednou řídíš celou tu minisestavu, která se točí podle tebe. Fait dokáže vytěžit maximum z toho poměrně malýho, ale neuvěřitleně čistýho prostoru. Přijdu si tam jak v kostele, místo bohoslužby kážou umění. A když jsi hodně hodnej, dostaneš od Elišky čokoládový kokino místo těla a skvělý víno jako krev.

Práci Pavly Scerankové ovlivnilo setkání s dr. Brunem Jungwiertem, z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd, odtud plyne i název výstavy. Mimo jiné je Sceránková také finalistkou CJCH, v roce 2007 se dostala do závěrečného kola s video sculpture, Moving in, moving out a chození po židlích. Ke své nadpozemské tematice se tak dostala poměrně až v pozdější době, i když obsah pohybu je patrný ve většině jejích děl. Na tuto výstavu bude navazovat mladší sestra Pavly, Lucia Sceranková, se stejným názvem, STARÉ SVĚTLO V ODDĚLENÍ GALAXIÍ, která proběhne tuto středu ve FAIT Gallery PREVIEW.

b.


úterý 7. října 2014

HYPERTEXT

24/9/2014 Galerie Aula
Vystavující: Ondřej Homola, Jozef Mrva, Šimon Kadlčák, Andreas Gajdošík, Martin Dlabaja, Adam Stanko a Helena Sequens 
Kurátorský kolektiv: Lenore Jurkyová, J. Mrva, A. Gajdošík, Š. Kadlčák a O. Homola
EVENT

Výstavní prostor Galerie Auly při FaVU je skvěle přizpůsobivý. V něčem mi trochu připomíná dětské hřiště. Nabízí spoustu volného prostoru k instalaci i imaginaci. Oba faktory byly právě pro Hypertext více méně klíčové.
Pojďme se trochu pozastavit nad názvem. Každý, kdo studoval alespoň jeden semestr jakéhokoliv oboru, který má co do činění s interaktivními médii a postmoderní estetikou se s tímhle pojmem setkal minimálně - no spíš maximálně. Pro mnohé pak získává zvláštní nádech jakéhosi abstraktního supertermínu. Nepouštějme se do teoretických diskuzí, těch máme všichni dost. Zkrátka vidět hypertext "naživo" a zažít si ho na "vlastní kůži" zní docela lákavě. Nevím, jestli bylo zhmotnění abstraktního a vizualizace termínu skutečným záměrem tohoto projektu, každopádně já s tímto pocitem do Auly vstupovala.

Na malinkatém piedestalu ležel průvodce návštěvníka virtuálním prostorem galerie.
Průvodce říkal, že Hypertext nabízí možnost konfrontace s díly zblízka, být jejich součástí a vytvořit si z nich vlastní síť.

Poznámka: Hypertext byl poněkud divácky náročnější, i když se tak vůbec netvářil. Bylo velice jednoduché zkrátka přijít, projít se podél čtyř stěn, podívat se kolem dokola a vidět věci. Doslova. Dohromady. K tomu, aby se instalace vynořila z plochosti přímočarého vnímání, tak jako 3D leporelo při otevření knížky, byla potřeba divácká participace. Návštěvník musel zapojit svou představivost, přepnout mód nahlížení a dívat se na prostor Auly tak trochu jako přes grafický 3D program.

Pokud však návštěvník úspěšně "přepnul", dostavil se - záblesk okamžik dojem - depersonalizace? Chvíli se mi zdálo, že šelest a hemžení ostatních mne ruší, ale ve výsledku se z nich staly ony pohyblivé body kreslící trajektorie sítě.

Osobně však považuji za nejpovedenější a nejpůsobivější prvek výstavy "zoom out". Protože i jen dva metry zásadně mění perspektivu. Dva metry rovná se být součástí X být pozorovatelem. Dva metry rovná se klaustrofobie mezi hemžícími se návštěvníky X osamocená závrať. Skoro abych si teď lešení brala všude s sebou. Nadhled je moc fajn.

Poznámka: Z jednotlivých subinstalací mě nejvíc dostala Chatroulette session. Vyzdvihnout poklesek internetové komunity do galerie mi najednou dávalo zvláštním způsobem absolutní smysl. Stála jsem tam docela dlouho. 99% lidí se odhlásilo do jedný vteřiny, napočítala sem za tu dobu tři penisy a asi jednoho týpka to fakt zaujalo. Haha.

All in all, Hypertext přináší vnímavému divákovi zajímavý zážitek, který však může velice snadno spoustě lidem lehce uniknout. Tahle výstava totiž ponechává interpretaci v tom nejširším smyslu na samotném divákovi. Postaví ho doprostřed a dá mu volnost. Negativní svoboda je zabiják. Ten nejzajímavější aspekt projektu se proto může stát kamenem úrazu.
- uv

E.Z.O.H._Josef Rossí

22/9/2014 Galerie Sklepní Scéna
EVENT

Skleník je tak trochu chameleon. Jdeme si kolem a najednou zjistíme, že se party doupě a Pandořina skříňka radši zapomenutejch momentů změnila na útulnou galerii. Polstrovaný křesílka, strašně dobrý jednohubky, klid, hezký.

Malby Josefa Rossího se točí kolem totality. Šedohnědá animalita.
Sedíme na zídce a jsme svědkyně trochu nechtěný obhajoby, když se nějaká paní ptá: "A proč ty opičí hlavy?", "To je jedno v jaký podobě to zlo je."
Vlastně jsem se chvíli taky ptala, proč ty opičí hlavy, ale spíš jen tak ze zvyku. Pravda je, že mi přišly úplně přirozený. Tenhle vizuální trop totiž funguje už pěkně dlouho. Minimální příklad - 1984. Některé lidskosti jsou nelidské. Typická satira s vyhrocenou hyperbolou. Chováš se jako prase? Chrochtej.

A, dost možná neúmyslně, mně výstava Josefa Rossího odkázala na Orango, nedokončený skeč satirické opery Dmitrije Šostakoviče o polidštění opice. Zrovna teď probíhá v Praze přehlídka dokumentárního divadla Paralelní životy k výročí listopadu 1989 a Orango bude na programu. Tady je víc.
Každopádně díky těmhle asociacím a skrytým referencím mě tahle verni hodně bavila. Temná tematika a pohřební motivy se proměnily v pořádně černou grotesku. Navíc mi malby stylem, instalací i formátem připomínaly komiks a jednotlivá díla se mi před očima prolnula souvislým příběhem.

Úplně absurdní bylo sestoupení do sklepa, kde se zničehonic vyloupla cimbálovka a vtáhla do tý grotesky i nás. Šli jsme na pivo, dostali jsme víno a štrůdl a folklor a bylo nám mile. Jeden z těch večerů v sudu, co tě totálně odřízne od reality. Od naší moderní demokratický totality. Od opic venku. Znáš to.
- uv

sobota 13. září 2014

VERNISÁŽE VÝSTAV_Piotra Bosackého a Josefa Mladějovského

9/9/2014 Dům pánů z Kunštátu
Kurátoři: Michal Koleček, Fra(n)tišek Kowolowski (see propagační materiál)
EVENT


V MEZÍCH PODMÍNĚNÝCH SITUACÍ_Piotr Bosacki

přijít do čistýho prostoru jednoduchý instalace je strašně příjemný. míň příjemný je, když tě na úvod zahltí střelbou slov, co se jak pingpongový míčky odráží od stěn a ucpávají ti uši. nejdu na procházku okolo stěn s „tlumočníkem“, co vytváří bariéry, který neexistují. dám si víno, vysypu sluchovod, půjdu si sama.
jdu.
obraz-ovky. dívám se na měňavý labyrint a běžící koberec a baví mě ta lehkost a hravost jednoduchý animace (něco si pusť TADY). jednoduchý jako mající jednoho ducha, jako být věrný jednomu účelu, jako neroztěkanost.
jdu.
dívám se na části, co tvoří celek, na maličký detaily a baví mě ta křehkost nitek a vystřihovánek.
jdu a usedám k projekci.
text. obraz. objekt. jazyk, rámečky, animace.
systém, co se zároveň tvoří a hroutí sám do sebe, roztříštění elementů.
slova jako provázky kličkující labyrintem nervový soustavy.

třesoucí se tělo chce být na spoustě míst zároveň nebo nikde.

chci tu sedět a všechno si pamatovat, ale vjemy unikají otevřenými dveřmi. wabi-sabi, pomíjivost a nedokonalost. podmíněná situace je moje a tvoje přítomnost v téhle místnosti.
to je ono ne. vstoupit do galerie, zavřít, ztratit se.
a nebo vystoupit a ztratit se ještě víc. na balkoně v neonovejch barvách. Na vlnách GWD, kde průhledný existence trousí letky.
- uv



JSI TAK NAMAKANÝ, ŽE SE NEVEJDEŠ DO DVEŘÍ_Josef Mladějovský 

architektura jazyka, jazyk architektury. sestavování písma pomocí geometrickejch tvarů, sestavování velkejch pravd do obrazů. 
Nejdůležitější pohlavní orgán je mozek. Hlavní město je to, v němž žiješ. 

od nudnejch polic se přes stísněnej vchod, kde lidi choděj radši bokem, protože se bojej o svý ramena a kterej ti v tu chvíli příjde hrozně dlouhej, konečně nadechneš do plný místnosti geometrie a energie. většina lidí z předchozí vernisáže už zdrhla, protože si mysleli, že došlo víno. jediná holubí letka dokázala vytrvat a dostalo se jim jejich přídělu. přišlo tak v podstatě o dost míň lidí, než na hořejší verni, a možná v tom i byla příjemnost celý výstavy. daleko komornější prostor galerie G99 jehož stěny byly obdarovány nástěnnými malbami Morseovy abecedy, se nám snažil vysvětlit kurátor výstavy František Kowolowski, zatímco umělec s tričkem Jimmyho Hendrixe se vedle jen uculoval. Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem. a tak je vlastně škoda, že se do toho víc nevložil, nekomentoval, neoponoval, jen stál a děkoval. jeho „Abeceda pravdy“ mohla být o to víc pravdivější.

- citronová


verni people!

HLUCHÝ MÍSTA_Kamila Zemková

2/9/2014 Fait Gallery PREVIEW
Kurátor: Martin Nytra

firstthingsfirst – fait je naše fakt oblíbená špeluňka. nejlepší umčo, nejlepší víno, nejlepší tyčky, nejlepší lidi




co vidíte na obrázku:

nedělní poobědě u babičky. z kuchyně voní nudlová polívka. sedíš na gauči, nohy nahoře, ve ztemnělým obýváku, kam už nikdo roky nechodí. žijou tady jen pokojový květiny a pod sedačkou leží zapomenutá bota. stáhnutý žaluzie ubírají světu barvu, skrz proužky světla zrnka prachu. každý mrknutí oka je jeden snímek. okno. květina. bota. židle. každodenní věci a hluchý místa, který unikají tvojí pozornosti. najednou je sleduješ na zdech galerie, povýšený do světa umění tak, jak jsi o nich ještě nikdy nepřemýšlel.  nedělní poobědě u babičky je krásný a okrový.

V E R N I S Á Ž_Eliška Janečková

1/9/2014 Trojka
EVENT

krátká zpráva mlaskající projektor kousavého ženství. dvě minuty provokace. a dál?vernisáž je/není:
  • vytvořit event a pojmenovat ho vernisáž
  • dobrý chlebíčky a víno zdarma
  • pozvat kámoše
  • a říct, že radši nic neříct

- statement může být němý, ale pořád to musí být statement. vernisáž je self-propagace (do určitý míry), je to kontakt s těmi, co tě chtějí vidět skrz to, co jim nabídneš. obložený chlebíček.

ULTRAVIOLET LEMONADE/ beck


už tři dny chčije.
vracíme se z dovolenky, aniž bychom někam odjely.
jsme moc rády, že jsou v brně všichni negativní .
jsme beck. a brzo budem vysílat v našem úplně vlastním pořadu. haha. wtf. krásnej klobouk.
čaudý
dáme vědět.
choďte na verni
a čtěte nás

pajza a bája



středa 2. dubna 2014

EIN TEXT_Jiří Valoch/ Večer konceptualisty

1/4/2014 Dům umění města Brna

Vítejte v café Valoch,
usaďte se, nechejte Ein text rozpustit na jazyku. Zapijte sklenicí vody...možná vodky.
Vedlejší účinky:
1) potřebujete divadelní nápovědu
2) chrčící mikrofon na němčinu odpovídá chrčením
3) cizí jazyk- odcizení- překlad- rozumíme si vlastně mezi sebou?
4) rozhozené papíry z desek, V. znavený hopsatrotem života sestupuje ze schodů, ukáže na paní, ta sbírá papíry, sám rozdává umění převázané nití, klopýtá o nás a odnáší na špičce boty naše poklady a naše pochopení
5) epitaf vlastního umění, někdo, koho nevidíme, čte text
6) spící lidé, spí nebo pláčou. ticho, možná jim někdo křičí v hlavě. V. nejistě kráčí dál, nemáme mu pomoct? pane, nechcete si sednout? jde dál, rozpouští se ve stínu Domu umění.
7) praskla žárovka. možná, že odcházíme___

T  L E S  K

.
            .
                                        ...

sedíme v Desertu a máme sucho v ústech. třeba jsme samy tak trochu dezertéři.
je prvního dubna, ale apríl není.

ULTRAVIOLET LEMONADE/ intro

Jsme dvě holky a tohle je náš blog.

V podstatě jen chodíme Brnem a díváme se kolem. Celý dny nic. Pak jsou tady ty unuděný odpoledne. Povalujem se na prožraný sedačce něčí (pra)babičky a šťouráme se v nose. Chytáme lelky a masařky u stropu. Za oknem se rýsujou začouděný komíny Cejlu a chlápek z vyššího patra posílá s plesknutím další chrchel ke dnu. Hodiny bez baterky stejně dělaj
TIK                               

Budeme o tom psát.
Tak trochu personal blog_ trochu lifestyle_ dost kultura_ a hodně Brno.